mesecina, mesecina, niko ne zna, sta to sija
Vstrětit messira Cochona vždy
znamená nabrat neskutečnou energii, kerou ten křesač překypuje. Kultúrní
doubleozvláštění se nakonec sice z původních čtyř dnů rozpadá na dva
týdny, ale aspoň tak člověk v poklidu vstřebá návaznosti a pochytí směry kruhů.
Kočka na kolejích byla aspoň pro mne ukončením jednoho takového
dlouze se táhnoucího a zdánlivě nekonečného kolečka, keré trápilo nejen hlavu,
nož i tělo…. Že se hra od 70.tých stále hraje bylo překvapením jednoho letního věčera
a pročež účast na nejbližším z představení, pak byla jasnou poviností. I
přesto, že sem měl v průběhu let možnost dvakrát pročíst skript, bylo čím
překvapovat. Detaily unikaly možná očím v textu, ale né uším. Už chápu
proč že má člověk dvoje uši a jedny ústa. By více poslouchal a méně mluvil.
Pravda? Všelijaká. Každopádně jen slova často nestačí….
Přesuny po Práglu už vnímám jako
rutinu. Šňupání čehokoliv z krabičky
od slona s průstřelem hlavou pak jako lepší možnost než Káčko řízlé chemií
předchozích brněnských večírků. Téměř okamžité vypadnutí v čerstvý vzduch
dává závdavek setkání s elitou. Aspoň prej. Být inspirativní pohledem se
často nestává. A zaujmout v dnešní době objetím? Starou gardu snáť….
Prejže trestačka Bartolomějské
polís stancje. Proč ne? Když ale má dojít k naplnění, srdce Renárda nás
stáhne pjekně na zem a vpodstatě zpátky do chléva. Tedy aspoň opět pohlédnout
ze střech. Vajno jest a V Hajzlu
a pečivařství maj přeci do rána….. Přizpůsobivost. Skill, či slabá vůle?
Intuica. One way ticket. A hlavně si stát za svým.
Střih.
Dva týdny na to čekám před počtou
na pána v sáčku. Hitme a kobieta, kerá je očividně připravená na vše.
Jeden lístek navíc se snažím udat kolemjdoucím, ale čubájev je na ulici plné
pseudokabaretů více než je záhodno. Stav
se, vykouřím ti ho po představení, teď mám plné ruce práce…. - sem úplně
nepotřeboval slyšet, ale shon a čas je odkazem moderním doby. Přesto nejede
vlak. Zastavit se jakoby značilo ustrnout. Vskutku?
Strnu s plzní v haxně před vstupem v lavici. Vím, že to bude
velký, ale že opět a zas jakoby poprvé, sem nečekal. Kukura spouští samopal, kalašnikov. Útok na vše. Subscesiva přísedících. To je to co potřebuji, dvojitú porciu zemiakov. O teátr už
přeci nikomu nejde. Ten se hraje v maskách pjekně venku před baráky.
Přirozenost. Leda se štemplem od cvokaře. Seš jinej, deš proti. Nechcu být ve
škatuli, a rozhodně nevidím důvod jít proti. Úhel pohledu. Spíš omezený pohled.
Večer nabývá na jiskřivosti. Co se mělo rozčísnout již dřív, nabývá hmotných
rysů. Cesta! Nový kruh načat. Směr? Východ! Odtud přeci vždy přicházela všechna
moudrost. Poberem ji i my? Čert to vem, hlavně točit koly. Energie, pohyb,
smyslnost.
Netřeba dodávat, že druhého dne
potkávám sv. Johna, kterýšto našému konání dnů posledních dává požehnání, aby
opět zmizel ve víru kolotočova….
Jean de Slap
