Poludňajšia relácia pre dojčacie mamičky

mesecina, mesecina, niko ne zna, sta to sija

Vstrětit messira Cochona vždy znamená nabrat neskutečnou energii, kerou ten křesač překypuje. Kultúrní doubleozvláštění se nakonec sice z původních čtyř dnů rozpadá na dva týdny, ale aspoň tak člověk v poklidu vstřebá návaznosti a pochytí směry kruhů.

Kočka na kolejích byla aspoň pro mne ukončením jednoho takového dlouze se táhnoucího a zdánlivě nekonečného kolečka, keré trápilo nejen hlavu, nož i tělo…. Že se hra od 70.tých stále hraje bylo překvapením jednoho letního věčera a pročež účast na nejbližším z představení, pak byla jasnou poviností. I přesto, že sem měl v průběhu let možnost dvakrát pročíst skript, bylo čím překvapovat. Detaily unikaly možná očím v textu, ale né uším. Už chápu proč že má člověk dvoje uši a jedny ústa. By více poslouchal a méně mluvil. Pravda? Všelijaká. Každopádně jen slova často nestačí….

Přesuny po Práglu už vnímám jako rutinu. Šňupání čehokoliv z krabičky od slona s průstřelem hlavou pak jako lepší možnost než Káčko řízlé chemií předchozích brněnských večírků. Téměř okamžité vypadnutí v čerstvý vzduch dává závdavek setkání s elitou. Aspoň prej. Být inspirativní pohledem se často nestává. A zaujmout v dnešní době objetím? Starou gardu snáť….

Prejže trestačka Bartolomějské polís stancje. Proč ne? Když ale má dojít k naplnění, srdce Renárda nás stáhne pjekně na zem a vpodstatě zpátky do chléva. Tedy aspoň opět pohlédnout ze střech. Vajno jest a V Hajzlu a pečivařství maj přeci do rána….. Přizpůsobivost. Skill, či slabá vůle? Intuica. One way ticket. A hlavně si stát za svým.

Střih.

Dva týdny na to čekám před počtou na pána v sáčku. Hitme a kobieta, kerá je očividně připravená na vše. Jeden lístek navíc se snažím udat kolemjdoucím, ale čubájev je na ulici plné pseudokabaretů více než je záhodno. Stav se, vykouřím ti ho po představení, teď mám plné ruce práce…. - sem úplně nepotřeboval slyšet, ale shon a čas je odkazem moderním doby. Přesto nejede vlak. Zastavit se jakoby značilo ustrnout. Vskutku?

Strnu s plzní v haxně před vstupem v lavici. Vím, že to bude velký, ale že opět a zas jakoby poprvé, sem nečekal. Kukura spouští samopal, kalašnikov. Útok na vše. Subscesiva přísedících. To je to co potřebuji, dvojitú porciu zemiakov. O teátr už přeci nikomu nejde. Ten se hraje v maskách pjekně venku před baráky. Přirozenost. Leda se štemplem od cvokaře. Seš jinej, deš proti. Nechcu být ve škatuli, a rozhodně nevidím důvod jít proti. Úhel pohledu. Spíš omezený pohled. Večer nabývá na jiskřivosti. Co se mělo rozčísnout již dřív, nabývá hmotných rysů. Cesta! Nový kruh načat. Směr? Východ! Odtud přeci vždy přicházela všechna moudrost. Poberem ji i my? Čert to vem, hlavně točit koly. Energie, pohyb, smyslnost.

Netřeba dodávat, že druhého dne potkávám sv. Johna, kterýšto našému konání dnů posledních dává požehnání, aby opět zmizel ve víru kolotočova….

                                                                                                        Jean de Slap

Sobotní akcia?

Sobotní den začal zhruba v sobotu ráno, hned po tom , co jsme se vzbudili z předchozího spánku. Vyrazili jsme směrem k takovému zkurvenému klouzališti, ale naštěstí jsme odbočili dřív a dojeli na Holštejn. Tam jsme se snažili  něco upachtit na skále, ale vůbec mi to vertikální plavání nešlo. Šejka se sv. Janisem jsme nechali na Vaňousech a sami jsme se mrcasili nad Holštejnskou jeskyní v nějakých pohrobcích a čertově růžku. Snahy o secvičení kroků v obou cestách byly, ale jednen od druhého žalostnější. Jeden měl problémy s tím, že je moc slabej a druhej, že je moc silnej, velkej, nemotornej a neohrabanej. Ovšem ten tlustší měl zas víc síly a štěstěny. Při jeho nadějném pokusu už měl i diváky a to milého kouče Stračese, okatou Lucii a přívětivého advokáta Liškůta. Po dalších marných pokusech se hezčí spojil s cyhtrým, aby vytvořili perspektivní pár a utkali se s cestou Bouře. Nápad to byl ozajistný a taky vyšel. Pak sme šli na Lidomornu, kde se lidi moří v těch blbě položených plotnách. Několik pokusů v Barikádě v podání kouče byly jako nedělní poezie. I slečna Lucie se pořádně vytáhla, když vzlínala vzhůru po Kontraverzní lince směrem k nebesům. Po pár seznamovacích fyzických kontaktech a trochu té hekací něhy to tam slečna poslala.

Následoval nevyhnutelný návrat do Brna, abychom se mohli opětovně sejít k večeru v nedalekém restauračním zařízení a vyměňovat si zážitky z tohoto vskutku nevšedního dne.

Sraz byl na Průmce, kde jsme drželi docela velký stůl, nicméně jsme nečekali, že bude tu i tam malej. Lidé se začali pomalu scházet a Stračena se sv. Janisem dorazili přímo z krasu. Večer bylo co slavit, když už Lůca vylezla Kontraverzi a Koněv Harlínovi pohrobky. Chlastaly se desítky i dvanáctky. O konverzaci nebyla nouze a i nějaké to ozvláštnění bylo. Asu vyzýval kdekoho na oční souboje*. Poráží dokonce i ty, kteří s ním nehrají, je to strašný démon, tou nocí proklet vítězstvími. Dokonce si i jednu oběť vzal stranou, aby na ni demonstroval svou neutuchající sílu a převahu. Po stole koluje konopná mast a alpa. Balí se cíga, čvaňháky a jiné cigaretoviny. Asu si píše poznámky z večera neviditelným inkoustem. Sestava je široká – Asu, Stračes, sv. Janis, Liškút, Koněv, Luca, Mára a možná i někdo. Když přišel Ondra Demián za Asuem pro friendy, Asu mu je donesl. Poté se na ozvláštnění nemuselo nějak sáhodlouze čekat. Tak nějak samo ze situace vyplynul jasný úkol. Tak jako diamanty se vkládají do prstenů a korun, tak i Asuovy friendy se musely vložit do jeho prdele. Úkol to nelehký, ovšem, když se na Asuovu nebohou tělesnou schránku svalí asi čtyři borci, není to nereálné. Prdel vydržela. Ego snad také. Již jsme se pomalu loučili s Průmkou a vyrazili vstříc víru velkoměsta. Po cestě proběhly nějaké taškařice ve formě omývání těl směsí vody, elektrolytů, mukusu, antiseptik, amylázy a lysozymu, následovala zvonkohra a hra najdi si svou popelnici.

                Příchod do fakt divnýho baru, kde snad i toho chcíplího psa někam ztratili. Obsluha mdlá, líná a asi i tlustá, nicméně muzika jakštakš a hlavně nahlas. Bábě na báru se nelíbí, když Asu shodí Stračese na zem pořádným šťouchancem a ten se následně sápe na bar převislou hranou tvořící barový pult. Bába jedovatá naň poslala nějakýho vazouna, kterej se s ním snad ani nechtěl bavit, ale nakonec vše OK. Závěrem jsem nucen zdůraznit, že Asu s Liškůtem porazili Stračenu se sv. Janisem 10:0 ve fotbálku a srovnali ta sérii kanárů na 1:1.

                                                                                                     Chevalier de Sade 


* pozn. redakce - ano, vskutku toho dne byl objeven věhlasný eyecontact.

OStrov - sobota

V sobotu ráno mě vzbudil nemilosrdný budík. Po  krátkém vnitřním boji o to, jestli ho zasklím nebo ne, jsem se nakonec donutila vstát a probojovat se ke dveřím alkoholovým oparem, který jsme za ty tři hodiny stihli ve vypůjčené chatce nadýchat. Postarala jsem se o to, aby Shanti nešla olízat obličeje všem spícím, jak ostatně tato fena mívá ve zvyku, pokud jsou obličeje na dosah a nekladou odpor.

Na víkend v Ostrově jsem měla s několika lidma rozjednané schůzky. Že si půjdeme zalízt, že si půjčím smyce nebo se potkáme v hospodě. Doba mobilních telefonů nám umožňuje mít věci rozjednané. V Ostrově to pak člověka trochu vylíská, protože tam prostě není signál. Nebo je, ale u skal trochu a až nahoře na skalách dostatečně pro volání. Na tento víkend jsem měla rozjednané dvoje půjčení smyc v sobotu ráno. Ano, dokonce dvoje, ale rozjednané. Takže jsem po třech hodinách spánku celé dopoledne střídavě čekala na Davida Michovského (Ještěra) a běhala pro signál na protější skály. Naháněli jsme se, řešila jsem alternativní plány, kde smyce sehnat, ale nakonec jsme se s Ještěrem potkali... k mojí velké úlevě. Jištění tedy máme a slavnostně slibuju, že si smyce, hned jak budu mít nějaké love, pořídím.    

Zevling- snídani u auta zpestřila další (nikoli poslední) vlna Asuovy frustrace, z nehrajícího CD s Filipem Topolem následovaná zoufalstvím, nadávkami, hledáním a nenacházením důvodu, proč to nehraje zrovna jemu, zrovna teď a zrovna CD s Psíma Vojákama. 

Vyrazili jsme směrem na Bielatal, který sliboval pěkné, dlouhé cesty. To, zda jsme nakonec byli vlastně v Bielatalu, nevím. Tuším, že spíš ne, bo to tam vypadalo jinak, než když jsem tam byla naposledy (před 6ti lety). Ale snažila jsem se to nedávat moc hlasitě najevo, protože jsem tam jakožto místní měla být za průvodce...asi. No holt příště důslednější příprava před cestou by se hodila.   
V první vesnici Bielgrundweg zabočili k prvním věžím, které trčely z lesa. Nebyla to úplně špatná volba. Stračes to všechno, pro mě neuvěřitelným způsobem, vytahal. My jsme ho více či méně úspěšně následovali. Bylo pro mě skvělé po dlouhé době zase cítit pod rukama vyhřátý pískovec, lézt přes spáry a stát na tření. 

Na cestě zpátky jsme se ještě naposledy podívali na skály, které se tyčily nad vesnicí Bielgrundweg. A z úhlu, ze kterého jsme je viděli, vytvořil vršek skály siluetu "meditující ruky", tzn. dlaně se spojeným palcem a prostředníčkem. Zrovna jsme kecali o drogách, józe a posilování. Všechno najednou dávalo smysl :) Cesta zpátky do Ostrova trvala tak hodinku a v Ostrově jsme dali super osvěžující koupel v rybníce vedle lesa. 
Po návratu do našeho base campu (autokemp Pod Císařem), jsem předávala naši věrnou psici Shanti rodičům. Bylo to na dýl, než jsem čekala. Na cestě zpátky jsem zakopla a odřela si nohu. Trochu mi z toho teklo a asi to vypadalo hůř, než jsem to cítila. Shanti byla mrtvá z horka a na terase se hned poskládala a během pár vteřin usnula. V mých rodičích výjev obojího vyvolal vlnu ďábelských pečovatelských pudů, proti kterým v tu chvíli nebylo obrany. A tak jsem čekala, až se ta vlna přeze mě přelije a sama opadne. Od táty jsem dostala obvazy a spoustu důležitých rad, jak si to mám, ve svých skoro třiceti letech, ošetřit. Pak instrukce, že bych se měla najíst a že bych neměla sedět na terase s mokrýma vlasama a kde že to vlastně spíme. Bylo to na dlouho. Tak na dlouho, že než opadla a naši odjeli, císař přestal vařit!
Klukům, kteří seděli v hospodě a spokojeně večeřeli asi neunikl hlad a  zoufalství v mých očích, a nechali mě dojet zbytky po jejich večeřích. V tu chvíli jsem se mohla rozhodnout, jestli hladovět nebo si založit na pověst dojížděče. Volba byla jasná, důstojnost šla stranou. Asu mě morálně podpořil, aniž by to tušil, protože dojel zbytky ještě po mě :D

Večírek Pod císařem, který nám to ráno sliboval Píno Nežerka, nebyl zas tak žhavý. Příjemné pokecání u pivka s klukama a s Ještěrem, který taky dorazil, se prolínalo s fotbálkovými zápasy. Asu s Davidem podlízali fotbálek, když hráli proti Žluťákovi se Stračenou. Když jsem se ale do obrany postavila já, neměla jsem proti Davidovo útoku šanci. Asu pak u stolu opět od Stračeny vyzvídal techniky posilování. Stračes prozradil kus svého vědění a následoval vtipný pohled, kdy se kluci drželi každý svého piva a v tichosti se soustředěně zahleděli do prázdna.. Posilovali? 

Já jsem s Ještěrem, jak už je naším mnohaletým zvykem, probrala všechny baby, které měl od té doby, co jsme se neviděli a opět jsem dostala nabídku ke sňatku. Vymaloval mi pár zážitků z Peru a začal usínat u pivka. Kolem jedné nás všechny paní servírka dost nekompromisně vyhnala. Že by to znamenalo završení dne? Nikoli. 

Asu vymyslel ozvláštnění - noční lezbu. Půjčili jsme si nesvítící čelovky od Ještěra, který nás dovedl ke stěně s lehkýma cestama, rozloučil se a spolkla ho tma. Vyrazili jsme ve třech: já, Žluťák a Asu. Do noci svítil měsíc. Svítil přímo naproti stěnám, takže v té noci vypadaly dost magicky.  

Bylo zajímavý lízt po tmě. Jako kdyby člověk nabral lepší cit do rukou, vnímal je o to víc, že nemůže vidět a stejně tak práce s těžištěm. Bylo v tom víc strachu, i když vnímání bylo jako kdyby ostřejší. Ve 2 ráno jsme dolezli Starou cestu za (IV) a lehli si na vrcholu věže. Koukali jsme se na hvězdy a kecali o knížkách, co kdo z nás kdy přečetl. Byla to neskutečná pohoda. Kolem ticho a šumění stromů a v celých širých skalách jen my tři.

Protože se nám pak nechtělo jít spát, rozhodli jsme se pro další cestu. Byla to Sluneční cesta (VI), kterou jsme si dali jinak, než byla napsaná. Asu ji, jako noční démon, vyběhl bez náznaku zaváhání. Se Žluťákem jsme na něj jen od země zírali a pokuřovali. Lezla jsem druhá a Žluťák jako třetí. Než dolezl, už začalo svítat. Les pod námi už nebyl tak tichý, ptáci začali řvát jako o život a oranžový měsíc, který byl přímo naproti nám začal pomalu zalízat za hory. Skály ve svahu naproti nám začaly měnit barvy - od šedé přes fialovou do oranžové podle toho, jak pomalu vycházelo slunce. Dali jsme cigárko, chytli jsme se za ruce a v tichosti jen vnímali probouzející se svět. 

Pak jsme si na vedlejší věži dali jogínský pozdrav slunci, který nás Asu naučil. Když jsme seběhli k autu, bylo už světlo. Mohlo být tak 5 ráno a byli jsme šíleně unavení. K bazénu přišla indiánská nevěsta, která se tu předchozí večer vdávala. Ve vlasech a na uších měla pořád peří a byla ze všeho ezotericky nadšená. Ještě jsme s ní chvilku povídali. Mluvila nám o vztahu se svým mužem, kterému říká Yankee. Prý je to celé příběh, propojení. Všechno je krásné, neplánované stejně jako obřad...co? Jo obřad? Nojo, pod břízkou na louce támdle u rybníka. A šaty? To taky dopadlo tak nějak samo. Chtěli jsme jít s Yankeem jako Maková panenka a motýl Emanuel. Ale pak to dopadlo jinak....Hlavně nic nehrotit, neplánovat a ono to dopadne...krásně.

                                                                                                   La Renard

PHA (kolem 15týho šestý)

Jako pravověrec jsem věděl že ji najdu! Nakonec trochu nečekaně, ale již na první pohled mi bylo jasné, žo je to ona. A tam se strvdil plán, kerý jsem si umanul v dnech předchozích….

Tak padlo rozhonutí na trávu Vyšehradu. Z Letné to je co by člověk kamenem dohodil, a tak o půl dne později opravdu ulehám ke všem těm, keří měli snahu o obrodu našeho národa, nebo si zvolili natolik specifickou cestu, že zůstali nezapomenutí. Otevřel jsem knihu prorokovu a s tichým smíchem zjišťuji, že byla vydána právě ve Vyšehradu. Coexident beru jako bernou minci a den tak obětuji oné knize. Na on-sight sice později nenacházím Faustův dům, nož chlad sv. Ludmily mi aspoň dopřává možnost pokračovat v tom hicu v četbě. Pro podbarvení setitby v lavici mi do toho parádně hrají orkány, keré atmosféře dodávaji na vážnosti a vše nabývá dojmu jakéhos rituálního obřadu. Knihu dočítám v zahradě Františkánů, těsně před setkáním s monsieur Cochonem s nímž pak okusím zač je toho místní beton, půlnoční utopenec a hlavně pragožúr.

To se člověk nejdřív pokusí o ozvláštnění, nabere pivsona v hajzlu, vyleze na kríšu, seběhne v zahrad a pak jen v nečekané konverzaci s ruslanou nahodí, že by nebylo špatné prolnout cestu večerem ve společnou a nechat se tak s kompaněry pozvat na teras, či vzápětí ono místo vyměnit za romale rap v putykovi, kerý sluchu lahodí stejně jak rezavý mok jazyku, nechat se seznámiti s další sibiřanou a jedním UÁčkem, kerá atmosféru kazí svou naprostou sebestředností, s jakouž jsem se u onoho národa ještě nesetkal. Morgoši později mizí ve víru velkoměsta, my s Hit-me v pečivařství, kde vysocíme jakous výsloužku čtyřkových rohlíků (rozuměj vyrobených asi 15 minut zpátky, kolem čtvrté ranní), jež zneužijem k ozvláštnění naších již jen zcela převodněných žaludků a společně unikám zdlouhavého monológu naší nové kamarádky zpět do bezpečí střech, jenž stihnem zároveň s východem slunce obkroužit kolem bloku, a to i přesto, že mnoho z výšvihů již jevilo známky IV. obtíží uzavřené Welzenbachovy klasifikační stupnice, jakošto například zdvih ze šroubu do kramle s možností 20 metrového poletu, či naopak seslez mezi komíny jakéhos dehtomaterálu, kterýšto ani zdaleka nevyniká nějakou vysokou křehkostní křivkou. Ozvláštění nám dodává odvahy vernuť sja do kolektivu slovanských přítelkyn aspoň se snahou zdokonalovat rusistiku, nož již zcela odevzdaní bez nároku na odměnu splynutí těla, či ducha, člověk by totiž nečekal, jak může přes příliš slov nejmenované ubít i tak zdatné bohatýry, jakšto sme byli my….  

                                                                                           Jean de Slap

Jour (!)(!)(!)

Do dnešního dne se probouzíme o něco dříve než je náš běžný standart tohoto výjezdu. Je to proto, že se jedná o poslední lezecký den mezi skalami LE TARN.

Po rychlé snídani- kus kus obohacený top produktem celé akce (GRAND NUTELOU) se Jean konečně dočká a je mu povolenou sloučit naše dvě bedny s proviantem v jednu. Krátké rozloučení s naší druhou banánovou krabicí a už uháníme vykonat pravidelný ranní rituál do kavárny Alex.

Dostatečně nabuzeni kofeinem vyrážíme do skal.

Simone a sv. John se jdou rozlézt do sektoru „FÍKY V PRDELY“. Mr. Hitme a Jean do nového sektoru, který nám chybí v průvodci- „CO TADY KURVA DĚLÁTE“. Trochu gymnastiky v lehčích cestách nám pomůže získat dostatek morálu a sebevědomí.

Sv. John naznal, že je pravý čas na přelez jeho projektu (7c+) ze včerejšího dne, tak vyrážíme do „TENNESSEE“. Hned v úvodním boulderu zjišťuje, že si musí ještě doladit některé pasáže, tak předává žezlo Jeanovi.

Když má Jean dostatek informací vyráží na svůj pokus Flash. Jeho nekompromisní a nadějně vyhlížející steč  končí při výlezu z bouldru přehlédnutím chytu a následným pádem. Dál už cestu nedolézá se slovy „RAJBAS UŽ NEPOLEZU TO BYCH DAL“.

Na scénu přichází další ambiciózní lezec  Mr. Hitme, který překonává všechny úvodní nástrahy cesty. Prokazuje dostatek odvahy ve velkých odlezech v rajbasu, ale nakonec mu chybí trochu toho lezeckého štěstí a v posledním těžkém kroku před topem padá. Do údolí Tarnu se ještě několik vteřin rozléhá Hitmeho hněv.

Po tomto skoro úspěšném pokusu se sv. John rozhoduje ještě jednou zkusit svoje štěstí. Ale dnešní den zřejmě není nakloněn přelezu a i tento pokus končí nezdarem.

Chladné počasí a silný vítr nás nakonec vyhánějí ze skal. Lehce pojíme a vyrážíme na dalekou cestu za domovem. Cestou zpět se ještě zastavujeme na nákup francouzských pochutin pro naše rodinky.  

Jean se ještě rozhoduje cestu trochu ozvláštnit tím, že míjí správný sjezd z dálnice, máme aspoň možnost prohlédnout si okolní vesničky.

Kolem půlnoci zastavujeme ještě na území Francie na odpočívadle a uléháme ke spánku pod dřevěný přístřešek, který nás chrání před deštěm.

                                                                                      Simon le Lofas

Jour II.

Všeprostupující láska a štěstí – víc snad není nutné o tomto dni psát...

                                          

                                                                                            sv.John Fatamorgana

Le premier jour du nouvel ordre

Annus domini 2013

Z Chuja do Puigcerdy

On va se soumettre au nouvel ordre.                  

Poddajemy się nowemu rządu. John Fatamorgána devient Saint sans culottes.

Po nocy pełne Led Zeppellin nous sommes réveillés dans les merdes et les pisses Haryho parkingu. Papež se v tom vyválel znamenitě a pak se vyválel na emigrantce.

On a mangé beaucoup de Nutella i pośliśmy w grupie na kupę. Duża i kompaktna, Oizo był też zadowolony…..et le reste ? On ne sait pas, car ils n`ont pas partagé leurs impressions avec les autres.

A midi, on prend un café et on bouffe comme des cochons à la manière française. Papież bouffe aussi bien du steak des motards rouges. Maji tváře spálené od slunce, větru, alkoholu…ohně ?!

Malheureusement, byliśmy oszukani, bo namiesc dwóch menus, nous avons reçu UN SEUL. Mais tout compris. Tak jsme snědli zbytky od vedlejšiho stolu. C`était une grande bouffe! Mais le dessert était infini au niveau des attentes. Finalement une pomme est arrivée.

Potom padalo z nebe a nastalo odpolední okno plné Goula, konvekce a teneze.

Pražský Krysařík s Jesenickým chlupáčem se učili s Bohatnout  a vymysleli pípací smartblog. Pour le dîner on a mangé du béton pour que le lendemain la vie ne soit pas si facile. Vers 23H nous sommes tombés dans les aventures des sentiments bizarres de chasse alá  Jean La Pie.

                                                                                                       La Melangé