Poludňajšia relácia pre dojčacie mamičky

mesecina, mesecina, niko ne zna, sta to sija

Vstrětit messira Cochona vždy znamená nabrat neskutečnou energii, kerou ten křesač překypuje. Kultúrní doubleozvláštění se nakonec sice z původních čtyř dnů rozpadá na dva týdny, ale aspoň tak člověk v poklidu vstřebá návaznosti a pochytí směry kruhů.

Kočka na kolejích byla aspoň pro mne ukončením jednoho takového dlouze se táhnoucího a zdánlivě nekonečného kolečka, keré trápilo nejen hlavu, nož i tělo…. Že se hra od 70.tých stále hraje bylo překvapením jednoho letního věčera a pročež účast na nejbližším z představení, pak byla jasnou poviností. I přesto, že sem měl v průběhu let možnost dvakrát pročíst skript, bylo čím překvapovat. Detaily unikaly možná očím v textu, ale né uším. Už chápu proč že má člověk dvoje uši a jedny ústa. By více poslouchal a méně mluvil. Pravda? Všelijaká. Každopádně jen slova často nestačí….

Přesuny po Práglu už vnímám jako rutinu. Šňupání čehokoliv z krabičky od slona s průstřelem hlavou pak jako lepší možnost než Káčko řízlé chemií předchozích brněnských večírků. Téměř okamžité vypadnutí v čerstvý vzduch dává závdavek setkání s elitou. Aspoň prej. Být inspirativní pohledem se často nestává. A zaujmout v dnešní době objetím? Starou gardu snáť….

Prejže trestačka Bartolomějské polís stancje. Proč ne? Když ale má dojít k naplnění, srdce Renárda nás stáhne pjekně na zem a vpodstatě zpátky do chléva. Tedy aspoň opět pohlédnout ze střech. Vajno jest a V Hajzlu a pečivařství maj přeci do rána….. Přizpůsobivost. Skill, či slabá vůle? Intuica. One way ticket. A hlavně si stát za svým.

Střih.

Dva týdny na to čekám před počtou na pána v sáčku. Hitme a kobieta, kerá je očividně připravená na vše. Jeden lístek navíc se snažím udat kolemjdoucím, ale čubájev je na ulici plné pseudokabaretů více než je záhodno. Stav se, vykouřím ti ho po představení, teď mám plné ruce práce…. - sem úplně nepotřeboval slyšet, ale shon a čas je odkazem moderním doby. Přesto nejede vlak. Zastavit se jakoby značilo ustrnout. Vskutku?

Strnu s plzní v haxně před vstupem v lavici. Vím, že to bude velký, ale že opět a zas jakoby poprvé, sem nečekal. Kukura spouští samopal, kalašnikov. Útok na vše. Subscesiva přísedících. To je to co potřebuji, dvojitú porciu zemiakov. O teátr už přeci nikomu nejde. Ten se hraje v maskách pjekně venku před baráky. Přirozenost. Leda se štemplem od cvokaře. Seš jinej, deš proti. Nechcu být ve škatuli, a rozhodně nevidím důvod jít proti. Úhel pohledu. Spíš omezený pohled. Večer nabývá na jiskřivosti. Co se mělo rozčísnout již dřív, nabývá hmotných rysů. Cesta! Nový kruh načat. Směr? Východ! Odtud přeci vždy přicházela všechna moudrost. Poberem ji i my? Čert to vem, hlavně točit koly. Energie, pohyb, smyslnost.

Netřeba dodávat, že druhého dne potkávám sv. Johna, kterýšto našému konání dnů posledních dává požehnání, aby opět zmizel ve víru kolotočova….

                                                                                                        Jean de Slap

Sobotní akcia?

Sobotní den začal zhruba v sobotu ráno, hned po tom , co jsme se vzbudili z předchozího spánku. Vyrazili jsme směrem k takovému zkurvenému klouzališti, ale naštěstí jsme odbočili dřív a dojeli na Holštejn. Tam jsme se snažili  něco upachtit na skále, ale vůbec mi to vertikální plavání nešlo. Šejka se sv. Janisem jsme nechali na Vaňousech a sami jsme se mrcasili nad Holštejnskou jeskyní v nějakých pohrobcích a čertově růžku. Snahy o secvičení kroků v obou cestách byly, ale jednen od druhého žalostnější. Jeden měl problémy s tím, že je moc slabej a druhej, že je moc silnej, velkej, nemotornej a neohrabanej. Ovšem ten tlustší měl zas víc síly a štěstěny. Při jeho nadějném pokusu už měl i diváky a to milého kouče Stračese, okatou Lucii a přívětivého advokáta Liškůta. Po dalších marných pokusech se hezčí spojil s cyhtrým, aby vytvořili perspektivní pár a utkali se s cestou Bouře. Nápad to byl ozajistný a taky vyšel. Pak sme šli na Lidomornu, kde se lidi moří v těch blbě položených plotnách. Několik pokusů v Barikádě v podání kouče byly jako nedělní poezie. I slečna Lucie se pořádně vytáhla, když vzlínala vzhůru po Kontraverzní lince směrem k nebesům. Po pár seznamovacích fyzických kontaktech a trochu té hekací něhy to tam slečna poslala.

Následoval nevyhnutelný návrat do Brna, abychom se mohli opětovně sejít k večeru v nedalekém restauračním zařízení a vyměňovat si zážitky z tohoto vskutku nevšedního dne.

Sraz byl na Průmce, kde jsme drželi docela velký stůl, nicméně jsme nečekali, že bude tu i tam malej. Lidé se začali pomalu scházet a Stračena se sv. Janisem dorazili přímo z krasu. Večer bylo co slavit, když už Lůca vylezla Kontraverzi a Koněv Harlínovi pohrobky. Chlastaly se desítky i dvanáctky. O konverzaci nebyla nouze a i nějaké to ozvláštnění bylo. Asu vyzýval kdekoho na oční souboje*. Poráží dokonce i ty, kteří s ním nehrají, je to strašný démon, tou nocí proklet vítězstvími. Dokonce si i jednu oběť vzal stranou, aby na ni demonstroval svou neutuchající sílu a převahu. Po stole koluje konopná mast a alpa. Balí se cíga, čvaňháky a jiné cigaretoviny. Asu si píše poznámky z večera neviditelným inkoustem. Sestava je široká – Asu, Stračes, sv. Janis, Liškút, Koněv, Luca, Mára a možná i někdo. Když přišel Ondra Demián za Asuem pro friendy, Asu mu je donesl. Poté se na ozvláštnění nemuselo nějak sáhodlouze čekat. Tak nějak samo ze situace vyplynul jasný úkol. Tak jako diamanty se vkládají do prstenů a korun, tak i Asuovy friendy se musely vložit do jeho prdele. Úkol to nelehký, ovšem, když se na Asuovu nebohou tělesnou schránku svalí asi čtyři borci, není to nereálné. Prdel vydržela. Ego snad také. Již jsme se pomalu loučili s Průmkou a vyrazili vstříc víru velkoměsta. Po cestě proběhly nějaké taškařice ve formě omývání těl směsí vody, elektrolytů, mukusu, antiseptik, amylázy a lysozymu, následovala zvonkohra a hra najdi si svou popelnici.

                Příchod do fakt divnýho baru, kde snad i toho chcíplího psa někam ztratili. Obsluha mdlá, líná a asi i tlustá, nicméně muzika jakštakš a hlavně nahlas. Bábě na báru se nelíbí, když Asu shodí Stračese na zem pořádným šťouchancem a ten se následně sápe na bar převislou hranou tvořící barový pult. Bába jedovatá naň poslala nějakýho vazouna, kterej se s ním snad ani nechtěl bavit, ale nakonec vše OK. Závěrem jsem nucen zdůraznit, že Asu s Liškůtem porazili Stračenu se sv. Janisem 10:0 ve fotbálku a srovnali ta sérii kanárů na 1:1.

                                                                                                     Chevalier de Sade 


* pozn. redakce - ano, vskutku toho dne byl objeven věhlasný eyecontact.

OStrov - sobota

V sobotu ráno mě vzbudil nemilosrdný budík. Po  krátkém vnitřním boji o to, jestli ho zasklím nebo ne, jsem se nakonec donutila vstát a probojovat se ke dveřím alkoholovým oparem, který jsme za ty tři hodiny stihli ve vypůjčené chatce nadýchat. Postarala jsem se o to, aby Shanti nešla olízat obličeje všem spícím, jak ostatně tato fena mívá ve zvyku, pokud jsou obličeje na dosah a nekladou odpor.

Na víkend v Ostrově jsem měla s několika lidma rozjednané schůzky. Že si půjdeme zalízt, že si půjčím smyce nebo se potkáme v hospodě. Doba mobilních telefonů nám umožňuje mít věci rozjednané. V Ostrově to pak člověka trochu vylíská, protože tam prostě není signál. Nebo je, ale u skal trochu a až nahoře na skalách dostatečně pro volání. Na tento víkend jsem měla rozjednané dvoje půjčení smyc v sobotu ráno. Ano, dokonce dvoje, ale rozjednané. Takže jsem po třech hodinách spánku celé dopoledne střídavě čekala na Davida Michovského (Ještěra) a běhala pro signál na protější skály. Naháněli jsme se, řešila jsem alternativní plány, kde smyce sehnat, ale nakonec jsme se s Ještěrem potkali... k mojí velké úlevě. Jištění tedy máme a slavnostně slibuju, že si smyce, hned jak budu mít nějaké love, pořídím.    

Zevling- snídani u auta zpestřila další (nikoli poslední) vlna Asuovy frustrace, z nehrajícího CD s Filipem Topolem následovaná zoufalstvím, nadávkami, hledáním a nenacházením důvodu, proč to nehraje zrovna jemu, zrovna teď a zrovna CD s Psíma Vojákama. 

Vyrazili jsme směrem na Bielatal, který sliboval pěkné, dlouhé cesty. To, zda jsme nakonec byli vlastně v Bielatalu, nevím. Tuším, že spíš ne, bo to tam vypadalo jinak, než když jsem tam byla naposledy (před 6ti lety). Ale snažila jsem se to nedávat moc hlasitě najevo, protože jsem tam jakožto místní měla být za průvodce...asi. No holt příště důslednější příprava před cestou by se hodila.   
V první vesnici Bielgrundweg zabočili k prvním věžím, které trčely z lesa. Nebyla to úplně špatná volba. Stračes to všechno, pro mě neuvěřitelným způsobem, vytahal. My jsme ho více či méně úspěšně následovali. Bylo pro mě skvělé po dlouhé době zase cítit pod rukama vyhřátý pískovec, lézt přes spáry a stát na tření. 

Na cestě zpátky jsme se ještě naposledy podívali na skály, které se tyčily nad vesnicí Bielgrundweg. A z úhlu, ze kterého jsme je viděli, vytvořil vršek skály siluetu "meditující ruky", tzn. dlaně se spojeným palcem a prostředníčkem. Zrovna jsme kecali o drogách, józe a posilování. Všechno najednou dávalo smysl :) Cesta zpátky do Ostrova trvala tak hodinku a v Ostrově jsme dali super osvěžující koupel v rybníce vedle lesa. 
Po návratu do našeho base campu (autokemp Pod Císařem), jsem předávala naši věrnou psici Shanti rodičům. Bylo to na dýl, než jsem čekala. Na cestě zpátky jsem zakopla a odřela si nohu. Trochu mi z toho teklo a asi to vypadalo hůř, než jsem to cítila. Shanti byla mrtvá z horka a na terase se hned poskládala a během pár vteřin usnula. V mých rodičích výjev obojího vyvolal vlnu ďábelských pečovatelských pudů, proti kterým v tu chvíli nebylo obrany. A tak jsem čekala, až se ta vlna přeze mě přelije a sama opadne. Od táty jsem dostala obvazy a spoustu důležitých rad, jak si to mám, ve svých skoro třiceti letech, ošetřit. Pak instrukce, že bych se měla najíst a že bych neměla sedět na terase s mokrýma vlasama a kde že to vlastně spíme. Bylo to na dlouho. Tak na dlouho, že než opadla a naši odjeli, císař přestal vařit!
Klukům, kteří seděli v hospodě a spokojeně večeřeli asi neunikl hlad a  zoufalství v mých očích, a nechali mě dojet zbytky po jejich večeřích. V tu chvíli jsem se mohla rozhodnout, jestli hladovět nebo si založit na pověst dojížděče. Volba byla jasná, důstojnost šla stranou. Asu mě morálně podpořil, aniž by to tušil, protože dojel zbytky ještě po mě :D

Večírek Pod císařem, který nám to ráno sliboval Píno Nežerka, nebyl zas tak žhavý. Příjemné pokecání u pivka s klukama a s Ještěrem, který taky dorazil, se prolínalo s fotbálkovými zápasy. Asu s Davidem podlízali fotbálek, když hráli proti Žluťákovi se Stračenou. Když jsem se ale do obrany postavila já, neměla jsem proti Davidovo útoku šanci. Asu pak u stolu opět od Stračeny vyzvídal techniky posilování. Stračes prozradil kus svého vědění a následoval vtipný pohled, kdy se kluci drželi každý svého piva a v tichosti se soustředěně zahleděli do prázdna.. Posilovali? 

Já jsem s Ještěrem, jak už je naším mnohaletým zvykem, probrala všechny baby, které měl od té doby, co jsme se neviděli a opět jsem dostala nabídku ke sňatku. Vymaloval mi pár zážitků z Peru a začal usínat u pivka. Kolem jedné nás všechny paní servírka dost nekompromisně vyhnala. Že by to znamenalo završení dne? Nikoli. 

Asu vymyslel ozvláštnění - noční lezbu. Půjčili jsme si nesvítící čelovky od Ještěra, který nás dovedl ke stěně s lehkýma cestama, rozloučil se a spolkla ho tma. Vyrazili jsme ve třech: já, Žluťák a Asu. Do noci svítil měsíc. Svítil přímo naproti stěnám, takže v té noci vypadaly dost magicky.  

Bylo zajímavý lízt po tmě. Jako kdyby člověk nabral lepší cit do rukou, vnímal je o to víc, že nemůže vidět a stejně tak práce s těžištěm. Bylo v tom víc strachu, i když vnímání bylo jako kdyby ostřejší. Ve 2 ráno jsme dolezli Starou cestu za (IV) a lehli si na vrcholu věže. Koukali jsme se na hvězdy a kecali o knížkách, co kdo z nás kdy přečetl. Byla to neskutečná pohoda. Kolem ticho a šumění stromů a v celých širých skalách jen my tři.

Protože se nám pak nechtělo jít spát, rozhodli jsme se pro další cestu. Byla to Sluneční cesta (VI), kterou jsme si dali jinak, než byla napsaná. Asu ji, jako noční démon, vyběhl bez náznaku zaváhání. Se Žluťákem jsme na něj jen od země zírali a pokuřovali. Lezla jsem druhá a Žluťák jako třetí. Než dolezl, už začalo svítat. Les pod námi už nebyl tak tichý, ptáci začali řvát jako o život a oranžový měsíc, který byl přímo naproti nám začal pomalu zalízat za hory. Skály ve svahu naproti nám začaly měnit barvy - od šedé přes fialovou do oranžové podle toho, jak pomalu vycházelo slunce. Dali jsme cigárko, chytli jsme se za ruce a v tichosti jen vnímali probouzející se svět. 

Pak jsme si na vedlejší věži dali jogínský pozdrav slunci, který nás Asu naučil. Když jsme seběhli k autu, bylo už světlo. Mohlo být tak 5 ráno a byli jsme šíleně unavení. K bazénu přišla indiánská nevěsta, která se tu předchozí večer vdávala. Ve vlasech a na uších měla pořád peří a byla ze všeho ezotericky nadšená. Ještě jsme s ní chvilku povídali. Mluvila nám o vztahu se svým mužem, kterému říká Yankee. Prý je to celé příběh, propojení. Všechno je krásné, neplánované stejně jako obřad...co? Jo obřad? Nojo, pod břízkou na louce támdle u rybníka. A šaty? To taky dopadlo tak nějak samo. Chtěli jsme jít s Yankeem jako Maková panenka a motýl Emanuel. Ale pak to dopadlo jinak....Hlavně nic nehrotit, neplánovat a ono to dopadne...krásně.

                                                                                                   La Renard

PHA (kolem 15týho šestý)

Jako pravověrec jsem věděl že ji najdu! Nakonec trochu nečekaně, ale již na první pohled mi bylo jasné, žo je to ona. A tam se strvdil plán, kerý jsem si umanul v dnech předchozích….

Tak padlo rozhonutí na trávu Vyšehradu. Z Letné to je co by člověk kamenem dohodil, a tak o půl dne později opravdu ulehám ke všem těm, keří měli snahu o obrodu našeho národa, nebo si zvolili natolik specifickou cestu, že zůstali nezapomenutí. Otevřel jsem knihu prorokovu a s tichým smíchem zjišťuji, že byla vydána právě ve Vyšehradu. Coexident beru jako bernou minci a den tak obětuji oné knize. Na on-sight sice později nenacházím Faustův dům, nož chlad sv. Ludmily mi aspoň dopřává možnost pokračovat v tom hicu v četbě. Pro podbarvení setitby v lavici mi do toho parádně hrají orkány, keré atmosféře dodávaji na vážnosti a vše nabývá dojmu jakéhos rituálního obřadu. Knihu dočítám v zahradě Františkánů, těsně před setkáním s monsieur Cochonem s nímž pak okusím zač je toho místní beton, půlnoční utopenec a hlavně pragožúr.

To se člověk nejdřív pokusí o ozvláštnění, nabere pivsona v hajzlu, vyleze na kríšu, seběhne v zahrad a pak jen v nečekané konverzaci s ruslanou nahodí, že by nebylo špatné prolnout cestu večerem ve společnou a nechat se tak s kompaněry pozvat na teras, či vzápětí ono místo vyměnit za romale rap v putykovi, kerý sluchu lahodí stejně jak rezavý mok jazyku, nechat se seznámiti s další sibiřanou a jedním UÁčkem, kerá atmosféru kazí svou naprostou sebestředností, s jakouž jsem se u onoho národa ještě nesetkal. Morgoši později mizí ve víru velkoměsta, my s Hit-me v pečivařství, kde vysocíme jakous výsloužku čtyřkových rohlíků (rozuměj vyrobených asi 15 minut zpátky, kolem čtvrté ranní), jež zneužijem k ozvláštnění naších již jen zcela převodněných žaludků a společně unikám zdlouhavého monológu naší nové kamarádky zpět do bezpečí střech, jenž stihnem zároveň s východem slunce obkroužit kolem bloku, a to i přesto, že mnoho z výšvihů již jevilo známky IV. obtíží uzavřené Welzenbachovy klasifikační stupnice, jakošto například zdvih ze šroubu do kramle s možností 20 metrového poletu, či naopak seslez mezi komíny jakéhos dehtomaterálu, kterýšto ani zdaleka nevyniká nějakou vysokou křehkostní křivkou. Ozvláštění nám dodává odvahy vernuť sja do kolektivu slovanských přítelkyn aspoň se snahou zdokonalovat rusistiku, nož již zcela odevzdaní bez nároku na odměnu splynutí těla, či ducha, člověk by totiž nečekal, jak může přes příliš slov nejmenované ubít i tak zdatné bohatýry, jakšto sme byli my….  

                                                                                           Jean de Slap

Jour (!)(!)(!)

Do dnešního dne se probouzíme o něco dříve než je náš běžný standart tohoto výjezdu. Je to proto, že se jedná o poslední lezecký den mezi skalami LE TARN.

Po rychlé snídani- kus kus obohacený top produktem celé akce (GRAND NUTELOU) se Jean konečně dočká a je mu povolenou sloučit naše dvě bedny s proviantem v jednu. Krátké rozloučení s naší druhou banánovou krabicí a už uháníme vykonat pravidelný ranní rituál do kavárny Alex.

Dostatečně nabuzeni kofeinem vyrážíme do skal.

Simone a sv. John se jdou rozlézt do sektoru „FÍKY V PRDELY“. Mr. Hitme a Jean do nového sektoru, který nám chybí v průvodci- „CO TADY KURVA DĚLÁTE“. Trochu gymnastiky v lehčích cestách nám pomůže získat dostatek morálu a sebevědomí.

Sv. John naznal, že je pravý čas na přelez jeho projektu (7c+) ze včerejšího dne, tak vyrážíme do „TENNESSEE“. Hned v úvodním boulderu zjišťuje, že si musí ještě doladit některé pasáže, tak předává žezlo Jeanovi.

Když má Jean dostatek informací vyráží na svůj pokus Flash. Jeho nekompromisní a nadějně vyhlížející steč  končí při výlezu z bouldru přehlédnutím chytu a následným pádem. Dál už cestu nedolézá se slovy „RAJBAS UŽ NEPOLEZU TO BYCH DAL“.

Na scénu přichází další ambiciózní lezec  Mr. Hitme, který překonává všechny úvodní nástrahy cesty. Prokazuje dostatek odvahy ve velkých odlezech v rajbasu, ale nakonec mu chybí trochu toho lezeckého štěstí a v posledním těžkém kroku před topem padá. Do údolí Tarnu se ještě několik vteřin rozléhá Hitmeho hněv.

Po tomto skoro úspěšném pokusu se sv. John rozhoduje ještě jednou zkusit svoje štěstí. Ale dnešní den zřejmě není nakloněn přelezu a i tento pokus končí nezdarem.

Chladné počasí a silný vítr nás nakonec vyhánějí ze skal. Lehce pojíme a vyrážíme na dalekou cestu za domovem. Cestou zpět se ještě zastavujeme na nákup francouzských pochutin pro naše rodinky.  

Jean se ještě rozhoduje cestu trochu ozvláštnit tím, že míjí správný sjezd z dálnice, máme aspoň možnost prohlédnout si okolní vesničky.

Kolem půlnoci zastavujeme ještě na území Francie na odpočívadle a uléháme ke spánku pod dřevěný přístřešek, který nás chrání před deštěm.

                                                                                      Simon le Lofas

Jour II.

Všeprostupující láska a štěstí – víc snad není nutné o tomto dni psát...

                                          

                                                                                            sv.John Fatamorgana

Le premier jour du nouvel ordre

Annus domini 2013

Z Chuja do Puigcerdy

On va se soumettre au nouvel ordre.                  

Poddajemy się nowemu rządu. John Fatamorgána devient Saint sans culottes.

Po nocy pełne Led Zeppellin nous sommes réveillés dans les merdes et les pisses Haryho parkingu. Papež se v tom vyválel znamenitě a pak se vyválel na emigrantce.

On a mangé beaucoup de Nutella i pośliśmy w grupie na kupę. Duża i kompaktna, Oizo był też zadowolony…..et le reste ? On ne sait pas, car ils n`ont pas partagé leurs impressions avec les autres.

A midi, on prend un café et on bouffe comme des cochons à la manière française. Papież bouffe aussi bien du steak des motards rouges. Maji tváře spálené od slunce, větru, alkoholu…ohně ?!

Malheureusement, byliśmy oszukani, bo namiesc dwóch menus, nous avons reçu UN SEUL. Mais tout compris. Tak jsme snědli zbytky od vedlejšiho stolu. C`était une grande bouffe! Mais le dessert était infini au niveau des attentes. Finalement une pomme est arrivée.

Potom padalo z nebe a nastalo odpolední okno plné Goula, konvekce a teneze.

Pražský Krysařík s Jesenickým chlupáčem se učili s Bohatnout  a vymysleli pípací smartblog. Pour le dîner on a mangé du béton pour que le lendemain la vie ne soit pas si facile. Vers 23H nous sommes tombés dans les aventures des sentiments bizarres de chasse alá  Jean La Pie.

                                                                                                       La Melangé

Jour treize (8.5.)

Vamos!

Nevím na kolik je důležité se ohlížet zpátky na věci minulé, ale jsou-li některé dny plné moc, možná lepčí si zachovat vzpomínku do těch prázdných. Sny v našem čechokempu jsou vskutku pestré, možná víc než diskuzní paleta ranních spílání. Oizy nás sice upozorňuje na možnost tantrických setkání, nož k vaginální akupresúře dodává pouze nemnoho informací, navíc zprostřetkovaných. Dáme tak ještě chvilku šanci Forbesu (bychom byli lepšími) a vzápětí všechna předsevzetí mažem načínajícím druhým kilem Nutelly, když rozhodně nehodláme dát šanci krabici Chiquita a jejím zásobám.

Následuje obligatórní coffee u Alex a prejže přes Kentucky do Tennessee. Já volím pauzu, Oizy a John vícedélku, což v jejich podání značí vylézt 6a na polici, chvíli se kochat převisy a pak se nechat spustit na zem (v případě Oizyho), resp. elegantně slanit (v případě Johna). To jen tak nezastaví Mr. Cochona, kterýšto po chabé hodince trestá epesní diagonálu v hlavní stěně a navíc i mojí chabou schránku s níž si čas od čaje pohazuje při dobývání degénu, obzvlášť ve chvílích, když se snažím slunit. Chlapci znechucení tak ohromným výkonem račí mizí ve fíkách za Cirque Baumesem…

Vzhledem k přicházejícím dvoum španělačkám si ozvláštňujem chvilku hovory k sobě o sdolnosti bo chentnosti kobiet, sdílení času s něma, prioritách, volnosti, či tuzosti vztahu, možnostech a toleranci, (ne)pomíjivosti téhož problému nutkání, a pročež o lásce fyzické a nestoudné, jakož i oddanosti a souznění a vlastně o něžném pohlaví vůbec…

Soleil tou dobou pokročilo, a tak se musí podávat i výkony. Přidává se emigrantka La Melánge a Johnovy nezbývá než ztrestat své první A+ z první bomby. A vskutku nedal-li by, šeredně by na to doplatil, pač jsem byl připraven ho zkřesat jak cigán kohouta na hraní, pač facky se už považují pouze za volnočasovou aktivitu dovádějících hetero/homo párů. Kolem šesté konečně dopřáváme žaludkům cos obědových sardinek a poklidně s Hitmem uleháme spánkem blažených….

Na večer je Tarn obzvláště teplý a při rozcičce svaly o to míň zkrácené, což naplňuje nejen tělo, ale i esprit skupiny. Jako další ozvláštnění se s Oizym rozhodujem pro nedělání večeře, což se však nesetká s nadšením druhé části osádky. Pročež nastává intermezzo:

Die Beschreibung des eines Kampfes, nebo také Le grand pontification.

(účastníci – pontifikovaný: John Fatamorgana, pontifikátor: Jean de Slap, posluhovač/rozkuřovač: Mr. Cochon, dokumentátor – Simon le Lofas, přihlížející/kuchtík – La Melangé)

Za stálého míchání přihlížející se otáže pontifikátor usedlý na vyvýšeném místě pontifikovaného, klečícího před ním: Magnus fili Petr, in nomine patris et fili et spiritus sanctis, suscipiam nos corpus (posluhovač ukáže plátek česneku, pontifikátor svátosti požehná), nos sangvinis (posluhovač ukáže láhev Merlotu, pontifikátor svátosti požehná) et nos proteinus? (posluhovač ukáže proteinový nápoj, pontifikátor svátosti požehná)

Pontifikovaný odpoví: Oui.

Pontifikátor vznešeně pronese: Fiat nos pontificus et spiritus patris!

Posléze společně s posluhovačem podají svátosti pontifikovanému a on je skonzumuje.

Na závěr je pontifikovaný polit svatou vodou z Tarnu a je poctěn doubležanda fackou pontifikátora a rozkuřovače za provolání:  Haleluja, Kyrie eleison,Abadžikra, Amen!

Pontifikovaný pouze dodá: Žanda is the boss.

Pontifikátor a posluhovač obřad ukončují za hlubokého tónu okolního vesmíru: Ω Dokumentátor ukončuje fotodokumentaci, přihlížející počas obřadu přůběžně míchá večeři a kontinulélně pokračuje v přípravách jídla.

(konec intermezza)

Od té chvíle sledujeme již jen jeho kroky. Hitme se sice snaží ještě dopsat zážitky předchozího dne, nož sangvinis již proudí a tep v žilách se zrychluje a jeho myšlenky tak jsou minimálně hlasitě konfrontovány dalším koncertem, jenž nám náš Focus formou CD changeru nabízí. Co následovalo bych nazval un grand melangé dans la vouiture (pozor! nezaměňovat s ozvláštňováním La Melangé, k němuž samozřejmě nedošlo). Lidi, jídlo, písně se míchaj rychleji než již vypité víno, či Oizyho ozvláštněné Há řízlé Pikem, keré zapomněl doma.

Mimojiné se přidává i Alan Delon, vrátivší se z Kampúčie a měnící nám kratochvíli v dým a prach… Používání baguettes jako paliček pro bicí, či zasedávání různých klínů a pák je samozřejmostí, a pročež sme za hodinu hiclý víc než cirque du soleil a končíme opět v již chladném Tarnu, kterýšto klidní rozpálené hlavy i zrychlený dech.

Simon si dává ještě sólopárty s bažetama, které pak při časné petit déjeuner ozvláštní jeho žaludek, nož to mi už spíme po bocích našeho velkého duchovního otce, a tak nás vidina šnědaně sans baguettes nijak netíží. On totiž naše slova změní v činy, vzduch v chléb a naše hlavy i pajšly tak již na věky budou naplněny.

Chvála ho! Hoň ho! Kršna! Liberté toujours! Amen.

                                                                                                          Jean de Slap

Žúr Douze

O již každodenním probuzení za svitu vycházejícího slunce pod stromy zrajících fíků se již není nutné dlouze rozepisovat. Rovněž tak o povinné návštěvě naší kavárničky a o následných problémech problémech s kanalizací v Les Vignes.

Po tomto obligátním restartu do nového dne zasedne rada osvícených nad umně vylákanou publikací o skalních radostech, pročež Simon s Oizem přicházejí s ideaou vícedelkových radovánek k nimž i Jean projeví jistou náklonost, avšak John přicházející z míst kam i král chodí sám odvětí vyhýbavé „možná“, čímž rozhodne o údělu jejich a rozdělí cestu spravedlivých ve dví.

Po mužně přátelském objetí a se zjihlým pohledem dělí se cesty dvojic. Jean s Johnem se odebírají do „zadnice ve fících“ a Oizo se Simonem se vydávají směrem k pramenu Jointy. Zde si vybírají snadný směr kamenolomem Jointským a přes nástrahy entropické stěny a za lačného přihlížení dvojjakých potomků třetí hor vystupují k vyvrcholení za povzbuzování procházejících německých vejmiňkářů. Po krátké leč slastné vrcholové kontemplaci sestupují nazpět k dolině, pročež pokoří i nástrahy šprýmů skrytých míst přestupních. 

Nedočkaví již po svých druzích volí cestu nazpět do „Park Hotel en Riviere du Tarn“. Obtěžkání prožitými zážitky testují validitu expirace Simonových zásob. Ačkoli soudruzi tušili vznešenost Johnovu, až po hvězdném zjevení přirození jeho i celé univerzum nahlédlo svatosti Johnovi. V pokání tohoto zážitku diskutují věrozvěsti zda i Mea Vulva sestoupí z nebes pro hřích vezdejší a své corpus na oltář lidskosti položí. V transcendenci této nechávají „novum ordo emané“a usínají v poslední den starých pořádků.

                                                                                               Oizo Hitme

Den 11.

Do nového dne nás vítá jasná slunná obloha. Jean vylézá ze svého voňavého bivaku a podivuje se kde, že si to vlastně ustlal. Po krátké snídani (docházejí nám potraviny) oblékáme čistou garderobu, Hitme a Jean z konfekce ALA POKAC a vyrážíme na nákup proviantu. Po cestě nezapomínáme zastavit v naší oblíbené kavárně.

Hitme a Jean se drží svého původního plánu z předchozího restdeye- (ŘEKA- KAJAK). Bohužel i nadále je říčka moc rozvodněná a sympatická slečna od pumpy odmítá Hitmeho podruhé.

Po tomto zklamání vyrážíme na pláž naplnit naše prázdná bříška. Posilněni jídlem uléháme k pravidelnému polednímu spánku.

Odpolední čas si zkracujeme procházkou po malebné francouzské vesničce. Jean nemůže odolat návyku z Prahy a zakrátko již oťukává vrátka okolních stavení. Je překvapen, když mu téměř okamžitě otvírá zvědavá dívčina. Po krátké francouzské konverzaci, odjíždíme do našeho základního tábora.

Cestou zpět se Mr. Hitme ještě rozhodne zkusit štěstí u mrské stařeny ohledně kajaků, ale jeho prosby zůstávají nevyslyšeny a odjíždíme s nepořízenou.

Jako další program dne volíme cachtání v řece a opalování našich těl na odlehlé pláži. Příjemně unaveni slunečními parsky odcházíme k večerní tabuli. Šéfkuchař Jean nám připravuje opravdovou delikatesu- růžovou rýži s neidentifikovatelnou hmotou, později se dovídám, že je to sojové maso.

Po večeři vyrážíme na obhlídku nových sektorů a plánujeme výstupy na další den. Se soumrakem uléháme do spacáků a dopřáváme si zaslouženého odpočinku. 

                                                                                             Simon le Lofas

Den 10

Ráno v našem parkhotelu vypadají kombajny wspinaczne spíš jako po homeless toluen party na Hlavňáku. Nicméně hned poté, co snídaňové monosacharidy zaplaví krevní řečiště, se nálada jako zázrakem zvedá a přelezové plány se vracejí až do osmého fr. stupně.

Naše skupina se záhy dělí vedví – sralbotky odcházejí do nadhodnoceného kvakosektoru nad parkoviště a Sajmon se mnou míříme rovnou k výzvám v Loasifu.

Rozlezové choďáky nás mírně překvapí. V další lehké rozlezovce Sajmon nemůže odolat a tréninkově si dává dolezový bouldr stále znovu a znovu, až má předloktí jako měchy na víno. Stěží se mi ho podaří přesvědčit ke slanění a zkoušení i jiných cest.

Mezitím se vracejí chlapci z parkoviště, samý smích, tak lehkou 7a+ prý ještě nelezli, chachacha chichichi, nemůžou se přestat smát… To nám to začíná.

Přesouváme se k projektu za 7c. Hitme se ještě snaží vypůjčit si z projektu cizí presa, majitel se o ně však překvapivě hlásí. Cesta je ztrestána zkrokováním a po pokusu o flash nachystána k pinkpointování.

Před obědem se ještě cachtáme ve vyhřátém Tarnu, Sajmon v něm vydrží dokonce 2x3sec.

Po spánkové siestě zahajujem frontální útok na skály – levé křídlo obětujem na Loasif, pravé na Tennessee.

Přes naši vyhlédnutou linii nám zrovna přebíhají dva blázni v cestě, která vede skrz celou monumentální stěnu. První padá u předposledního jištění a říká něco o tom, že si zapomněl zapnout punta nebo co, z 50m je špatně rozumět. Jak vidno, o přelezu mohou rozhodovat i zdánlivé maličkosti.

Další banda, složená převážně ze starců a bezdomovců, dává nadějné pokusy v 50m cestě za 8b. Kouření doutníčků a pavlačování pod skalami zřejmě zaručují dlouhý lezecký život.

V naší vzdušné spáře Sajmon vzlíná v naprostej expozícii a zastavuje se až v převazovacím štandu. Dál už prý nenašel odvahu. Škoda, měl jsem pro něj připraven krásný, cca 15m polet.

Jako závěrečné ozvláštnění dáváme dva rajbasy, kde si málem rozdrtíme prsty na nohou.

Po večerním chutném Eintopfu se zaslouženě ubíráme do decentního světa vína a za vyprávění bohatýrských historek postupně odpadáváme – někdo do keříků s hovny, někdo smíchy u auta, ti nejšťastnější do spacáků co nejdál od radioaktivního kamene.

                                                                                          John Fatamorgana

C´est le IXe jour

Divoké sny a pernamentní erekce osádky dáva tušit, žeš právě tyto těla překypující energií budou trestat fše, jako poklidný beránek Mr. Hitme cizáky ve Vieře (pamodaj jej večnú slávu!). Obligatórní seanc s dobíjením a kafem ve Vignes a hurá hore hájom tresčiť! Kosa opravdu kosila, nož i ta jednou padne na kamén. Tím se aspoň pro Oizyho a mne stal arachnid Arnaque, kde oba padáme v půlce závěrečného, resp. jediného bouldru štreky. V Big Bossovi dopaběrkuji aspoň na dohled řetězu, nož ani zdaleka ne do cruxu. Tímto nenaplňuji skutkovou podstatu 3x 8a/den a pročež i předem odhodlaný Oizy mi nevysaje proteinovou bombu a pytel zůstává nedotčen.

Mezitím Simon, pán nezastavitelný, a John, pan america, probijí plotny Calmes-vous, kde opravdu častokrát stačí zklidnit dech a ono to pak de samo. Na závěr ješče stropisko l´Oasifu, keré naším wzpynačům už nedá a vamos zvlhčit těla v Tarn a sežrati večeři. Simon seznává, žeš rýžové nudle se lépe konzumují jako rýžová kaše a tímto ozvláštněním nám zpříjemňuje konzumaci eintopfu. Místo věčerinky pozorování zvězd a s poklidnějšími sny upadáme v réženérační spánek.

                                                                                                          Jean de Slap

Žúr Huit

Probuzeni za rozbřesku okolo 11 dopolední se pomalu probíráme po kulturním večeru za zpěvu a letmo nás osvěžujícího trusu nám nad hlavami hnízdícího ptactva. Po kvalitní večeři z útrob Simonových zásob volíme rovněž snídaňové menu typu BETON. Vzhledem k těmto dvěma vytříbeným pokrmům je nutné neprodleně poctít návštěvou naši oblíbenou kavárnu v Les Vignes, kde si dáváme naši již tradičně gargantuovskou objednávku dvou mikropresíček  za 1 Euro a 10 centů.

Seč jsme nenároční stran naší objednávky o to více zde ze sebe zanecháváme a po slabé hodince nutné k dobití telefonů se s milým úsměvem loučíme.

Oizo s Jeanem pojmou za cíl pokořit Tarnský potok společnou jízdou na kajacích. Mrská stařena v půjčovně jim však zbaběle odmítá vydat požadované čluny s tím, že je hladina potůčku příliš vysoká. I přes Oizovo naléhání odmítá uznat, že smělost, dovednosti i chrabrost zkušeného Jeana, který již minimálně jednou v kajaku jel i Oizovi letité vodácké znalosti nabyté nejedním sjezdem Lužnice bohatě převyšují nároky francouzské bystřiny. Žel nic naplat. Po rychlé obhlídce obou břehů a nedaleko ležících kanoí a krátké přednášce Oizově o rozdílech v pojetí krádeže, nedovoleného užití cizí věci a výpůjčky nakonec opouštíme Les Vignes un ou deux kayak louer.

Cestou po Auryes se Oizo snaží dát ještě jednou šanci zbabělosti francouzských kramářů a svým rošťáckým 10 dni nemytým šarmem napadá o poznání sympatičtější pronajímatelku lodiček. Ta ač uchvácena Oizovou vytříbenou francouzštinou i úsměvem Gigola, který jemně dobarvuje švihácký knírek sňatkové podvodníka, nakonec loďky přesto nevydává. Seč zhrzeni francouzským pohrdáním příslibem hrdinských činů odjíždíme k nákupu  ingrediencí večerní tabule, alias 4 lahví vína, sýrů a paštik.

Po obědě a rehabilitační zastávce u řeky, kde naše klukovské duše neodolají hře o nejbolavější rameno a zkoušíme tak vodním kamenem zasáhnout protější břeh. S umdlévajícími pažemi a občas vystřelující bolestí vydáváme se na projížďku údolím Jointy.

Zde si dopřáváme spravedlivý spánek na parkovišti a poté se rozhodujeme pro vskutku krasovou kratochvíli, totiž návštěvu vápencové jeskyně Dargilian. Zde nás i místního průvodce Jean poučí o krasových jevech a dá nám dále nahlédnout do jeho romantické duše speleologa, za což nám dá průvodce i slevu na vstupném.

Po takto krásné tečce za vydařeným dnem odjíždíme z5 do našeho park.hotelu, kde si vychutnáváme další lahodný pokrm z kuchařky „co najdeme  v krabici“ a osvěženi večerní jógou a koupelí uléháme za setmění.

                                                                                                       Oizo Hitme

Den 7. 2.5.2013

Z ráje boulderingu nás vyhání déšť. Na další cesta míří více na jih, směrem za sluncem.

Do naší nové destinace přijíždíme pozdě v noci. Na parkovišti shledáváme párek českých skvoterů, ke kterým se přidáváme. Celkem v poklidu a bez dalších výtržností uléháme do spacáků.

Ráno se nikdo nikam nežene a dospáváme deficit z předchozího nočního přejezdu. Po lehké snídani vyrážíme ke skalám, samozřejmě s povinnou zastávkou na ranní kávičku a vyprázdnění našich těl v místní kavárně.

Během přebalování věcí nám John Fatamorgana vysvětluje možnosti aplikace teplého košíku a rozdává rady a tipy jak potěšit opilé spící kamarády.

Po příchodu do skal Jean cítí přebytek sil z předchozího bouldrování  a na rozlez se pouští do 7a, kterou s lehkou přídrží za expresku  ladně přelézá. Mr. Hitme testuje svoji vytrvalost na téže cestě.

V půlce délky ho však zaskočí náhlé tvrdnutí jeho mocného předloktí , což vede k tomu, že cestu nakonec nedolézá.

To John Fatamorgana a Simone volí na rozlez trochu jiný level a pouští se do 5c. Tento opravdu cenný onsight je dostatečně namotivuje a jako další skalp volí 8a. Je to poněkud tvrdší oříšek, poté co lehce přelézají spodní pasáže cesty je trochu zaskočí neustál se zmenšující chyty v čím dál více převislé skále, tak další postup raději vzdávají. Simone si trochu spraví náladu na 7a, které mu předlezl Jean s Hitmem.

Jako další oběť si vybíráme 7b, které nás všechny dostatečně ztrestalo.   

Po těchto výkonech volíme moud odpočinku a odcházíme k řece TARN, kde poprvé od výjezdu omíváme svoje LE LOFAS vlažnou vodou.

Po lehké svačince a spánku Simon a John opět vyrážejí do skal. To Mr. Hitme a Jean zůstávají nadále v pozici v leže a zevlují. Jen s povzdálí slyšíme jak na nás tahle zevlující parta volá, že odjíždí do přilehlé vesnice pořešit večerní žůrku (vracejí se s dopisem od LILI). Toto psaní v azbuce se snaží Jean část večera přelouskat, ale nakonec to vzdává.*

Vaříme večeři, kterou zahajujeme motlitbou, která mě Simonu nic neříká. Celkem poklidné popíjení vína obohacuje Mr. Hitme svými povídkami z mládí, ve krerých nám popisuje jak pobíhal po štatlu se samopalem o naháněl plešky.

Načež Jean de Slap dostává nápad rozjet technoparty v našem dopravním prostředku, což se záhy stává skutečností. Velikost tanečního prostoru nás nikterak neomezuje.

Poté co se dostatečně vyřádíme přichází večerníček opět v podobě vážné hudby, která nás zklidní a po pár prdech kvalitního tabáku rozpouštíme seanci a odcházíme každý do svého spacáku. 

                                                                                                        Simon le Lofas

*pozn. – po telefonátu bylo ozvláštnění objasněno a písmo následujícím dnem rozčísnuto