Ráno v našem parkhotelu vypadají kombajny wspinaczne
spíš jako po homeless toluen party na Hlavňáku. Nicméně hned poté, co snídaňové
monosacharidy zaplaví krevní řečiště, se nálada jako zázrakem zvedá a přelezové
plány se vracejí až do osmého fr. stupně.
Naše skupina se záhy dělí vedví – sralbotky odcházejí do
nadhodnoceného kvakosektoru nad parkoviště a Sajmon se mnou míříme rovnou
k výzvám v Loasifu.
Rozlezové choďáky nás mírně překvapí. V další lehké
rozlezovce Sajmon nemůže odolat a tréninkově si dává dolezový bouldr stále
znovu a znovu, až má předloktí jako měchy na víno. Stěží se mi ho podaří
přesvědčit ke slanění a zkoušení i jiných cest.
Mezitím se vracejí chlapci z parkoviště, samý smích,
tak lehkou 7a+ prý ještě nelezli, chachacha chichichi, nemůžou se přestat smát…
To nám to začíná.
Přesouváme se k projektu za 7c. Hitme se ještě snaží
vypůjčit si z projektu cizí presa, majitel se o ně však překvapivě hlásí.
Cesta je ztrestána zkrokováním a po pokusu o flash nachystána
k pinkpointování.
Před obědem se ještě cachtáme ve vyhřátém Tarnu, Sajmon
v něm vydrží dokonce 2x3sec.
Po spánkové siestě zahajujem frontální útok na skály – levé
křídlo obětujem na Loasif, pravé na Tennessee.
Přes naši vyhlédnutou linii nám zrovna přebíhají dva blázni
v cestě, která vede skrz celou monumentální stěnu. První padá u
předposledního jištění a říká něco o tom, že si zapomněl zapnout punta nebo co,
z 50m je špatně rozumět. Jak vidno, o přelezu mohou rozhodovat i zdánlivé
maličkosti.
Další banda, složená převážně ze starců a bezdomovců, dává
nadějné pokusy v 50m cestě za 8b. Kouření doutníčků a pavlačování pod
skalami zřejmě zaručují dlouhý lezecký život.
V naší vzdušné spáře Sajmon vzlíná v naprostej
expozícii a zastavuje se až v převazovacím štandu. Dál už prý nenašel
odvahu. Škoda, měl jsem pro něj připraven krásný, cca 15m polet.
Jako závěrečné ozvláštnění dáváme dva rajbasy, kde si málem
rozdrtíme prsty na nohou.
Po večerním chutném Eintopfu se zaslouženě ubíráme do
decentního světa vína a za vyprávění bohatýrských historek postupně odpadáváme
– někdo do keříků s hovny, někdo smíchy u auta, ti nejšťastnější do
spacáků co nejdál od radioaktivního kamene.
John Fatamorgana
