O již každodenním
probuzení za svitu vycházejícího slunce pod stromy zrajících fíků se již není
nutné dlouze rozepisovat. Rovněž tak o povinné návštěvě naší kavárničky a o
následných problémech problémech s kanalizací v Les Vignes.
Po tomto obligátním
restartu do nového dne zasedne rada osvícených nad umně vylákanou publikací o
skalních radostech, pročež Simon s Oizem přicházejí s ideaou vícedelkových
radovánek k nimž i Jean projeví jistou náklonost, avšak John přicházející z
míst kam i král chodí sám odvětí vyhýbavé „možná“, čímž rozhodne o údělu jejich
a rozdělí cestu spravedlivých ve dví.
Po mužně přátelském
objetí a se zjihlým pohledem dělí se cesty dvojic. Jean s Johnem se odebírají
do „zadnice ve fících“ a Oizo se Simonem se vydávají směrem k pramenu Jointy.
Zde si vybírají snadný směr kamenolomem Jointským a přes nástrahy entropické
stěny a za lačného přihlížení dvojjakých potomků třetí hor vystupují k
vyvrcholení za povzbuzování procházejících německých vejmiňkářů. Po krátké leč
slastné vrcholové kontemplaci sestupují nazpět k dolině, pročež pokoří i
nástrahy šprýmů skrytých míst přestupních.
Nedočkaví již po svých druzích volí
cestu nazpět do „Park Hotel en Riviere du Tarn“. Obtěžkání prožitými zážitky
testují validitu expirace Simonových zásob. Ačkoli soudruzi tušili vznešenost
Johnovu, až po hvězdném zjevení přirození jeho i celé univerzum nahlédlo
svatosti Johnovi. V pokání tohoto zážitku diskutují věrozvěsti zda i Mea Vulva
sestoupí z nebes pro hřích vezdejší a své corpus na oltář lidskosti položí. V
transcendenci této nechávají „novum ordo emané“a usínají v poslední den starých
pořádků.
