V sobotu ráno mě
vzbudil nemilosrdný budík. Po krátkém vnitřním boji o to, jestli ho
zasklím nebo ne, jsem se nakonec donutila vstát a probojovat se ke
dveřím alkoholovým oparem, který jsme za ty tři hodiny stihli ve
vypůjčené chatce nadýchat. Postarala jsem se o to, aby Shanti nešla
olízat obličeje všem spícím, jak ostatně tato fena mívá ve zvyku, pokud
jsou obličeje na dosah a nekladou odpor.
Na víkend
v Ostrově jsem měla s několika lidma rozjednané schůzky. Že si půjdeme
zalízt, že si půjčím smyce nebo se potkáme v hospodě. Doba mobilních
telefonů nám umožňuje mít věci rozjednané. V Ostrově to pak člověka
trochu vylíská, protože tam prostě není signál. Nebo je, ale u skal
trochu a až nahoře na skalách dostatečně pro volání. Na tento víkend
jsem měla rozjednané dvoje půjčení smyc v sobotu ráno. Ano, dokonce
dvoje, ale rozjednané. Takže jsem po třech hodinách spánku celé
dopoledne střídavě čekala na Davida Michovského (Ještěra) a běhala pro
signál na protější skály. Naháněli jsme se, řešila jsem alternativní
plány, kde smyce sehnat, ale nakonec jsme se s Ještěrem potkali... k
mojí velké úlevě. Jištění tedy máme a slavnostně slibuju, že si smyce,
hned jak budu mít nějaké love, pořídím.
Zevling- snídani u
auta zpestřila další (nikoli poslední) vlna Asuovy frustrace, z
nehrajícího CD s Filipem Topolem následovaná zoufalstvím, nadávkami,
hledáním a nenacházením důvodu, proč to nehraje zrovna jemu, zrovna teď a
zrovna CD s Psíma Vojákama.
Vyrazili jsme
směrem na Bielatal, který sliboval pěkné, dlouhé cesty. To, zda jsme
nakonec byli vlastně v Bielatalu, nevím. Tuším, že spíš ne, bo to tam
vypadalo jinak, než když jsem tam byla naposledy (před 6ti lety). Ale
snažila jsem se to nedávat moc hlasitě najevo, protože jsem tam jakožto
místní měla být za průvodce...asi. No holt příště důslednější příprava
před cestou by se hodila.
V první vesnici
Bielgrundweg zabočili k prvním věžím, které trčely z lesa. Nebyla to
úplně špatná volba. Stračes to všechno, pro mě neuvěřitelným způsobem,
vytahal. My jsme ho více či méně úspěšně následovali. Bylo pro mě skvělé
po dlouhé době zase cítit pod rukama vyhřátý pískovec, lézt přes spáry a
stát na tření.
Na
cestě zpátky jsme se ještě naposledy podívali na skály, které se tyčily
nad vesnicí Bielgrundweg. A z úhlu, ze kterého jsme je viděli, vytvořil
vršek skály siluetu "meditující ruky", tzn. dlaně se spojeným palcem a
prostředníčkem. Zrovna jsme kecali o drogách, józe a posilování. Všechno
najednou dávalo smysl :) Cesta zpátky do Ostrova trvala tak hodinku a v
Ostrově jsme dali super osvěžující koupel v rybníce vedle lesa.
Po návratu do našeho base campu (autokemp Pod Císařem),
jsem předávala naši věrnou psici Shanti rodičům. Bylo
to na dýl, než jsem čekala. Na cestě zpátky jsem zakopla a
odřela si nohu. Trochu mi z toho teklo a asi to vypadalo hůř, než jsem
to cítila. Shanti byla mrtvá z horka a na
terase se hned poskládala a během pár vteřin usnula. V mých rodičích
výjev obojího vyvolal vlnu ďábelských pečovatelských pudů, proti kterým v
tu chvíli nebylo obrany. A tak
jsem čekala, až se ta vlna přeze mě přelije a sama opadne. Od táty jsem
dostala obvazy a spoustu důležitých rad, jak si to mám, ve svých skoro
třiceti letech, ošetřit. Pak instrukce, že bych se měla najíst a že bych
neměla sedět na terase s mokrýma vlasama a kde že to vlastně spíme.
Bylo to na dlouho.
Tak na dlouho, že než opadla a naši odjeli, císař přestal vařit!
Klukům,
kteří seděli v hospodě a spokojeně večeřeli asi neunikl hlad a
zoufalství v mých očích, a nechali mě dojet zbytky po jejich večeřích. V
tu chvíli jsem se mohla rozhodnout, jestli hladovět nebo si založit na
pověst dojížděče. Volba byla jasná, důstojnost šla stranou. Asu mě
morálně podpořil, aniž by to tušil, protože dojel zbytky ještě po mě :D
Večírek Pod císařem, který nám to ráno sliboval Píno Nežerka, nebyl
zas tak žhavý. Příjemné pokecání u pivka s klukama a s Ještěrem, který
taky dorazil, se prolínalo s fotbálkovými zápasy. Asu s Davidem
podlízali fotbálek, když hráli proti Žluťákovi se Stračenou. Když jsem
se ale do obrany postavila já, neměla jsem proti Davidovo útoku šanci.
Asu pak u stolu opět od Stračeny vyzvídal techniky posilování. Stračes
prozradil kus svého vědění a následoval vtipný pohled, kdy se kluci
drželi každý svého piva a v tichosti se soustředěně zahleděli do
prázdna.. Posilovali?
Já jsem s Ještěrem, jak už je naším mnohaletým zvykem, probrala
všechny baby, které měl od té doby, co jsme se neviděli a opět jsem
dostala nabídku ke sňatku. Vymaloval mi pár zážitků z Peru a začal
usínat u pivka. Kolem jedné nás všechny paní servírka dost nekompromisně
vyhnala. Že by to znamenalo završení dne? Nikoli.
Asu vymyslel ozvláštnění - noční lezbu. Půjčili jsme si nesvítící
čelovky od Ještěra, který nás dovedl ke stěně s lehkýma cestama,
rozloučil se a spolkla ho tma. Vyrazili jsme ve třech: já, Žluťák a Asu.
Do noci svítil měsíc. Svítil přímo naproti stěnám, takže v té noci
vypadaly dost magicky.
Bylo zajímavý lízt po tmě. Jako kdyby člověk nabral lepší cit do
rukou, vnímal je o to víc, že nemůže vidět a stejně tak práce s
těžištěm. Bylo v tom víc strachu, i když vnímání bylo jako kdyby
ostřejší. Ve 2 ráno jsme dolezli Starou cestu za (IV) a lehli si na
vrcholu věže. Koukali jsme se na hvězdy a kecali o knížkách, co kdo z
nás kdy přečetl. Byla to neskutečná pohoda. Kolem ticho a šumění stromů a
v celých širých skalách jen my tři.
Protože se nám pak nechtělo jít spát, rozhodli jsme se pro další
cestu. Byla to Sluneční cesta (VI), kterou jsme si dali jinak, než byla
napsaná. Asu ji, jako noční démon, vyběhl bez náznaku zaváhání. Se
Žluťákem jsme na něj jen od země zírali a pokuřovali. Lezla jsem druhá a
Žluťák jako třetí. Než dolezl, už začalo svítat. Les pod námi už nebyl
tak tichý, ptáci začali řvát jako o život a oranžový měsíc, který byl
přímo naproti nám začal pomalu zalízat za hory. Skály ve svahu naproti
nám začaly měnit barvy - od šedé přes fialovou do oranžové podle toho,
jak pomalu vycházelo slunce. Dali jsme cigárko, chytli jsme se za ruce a
v tichosti jen vnímali probouzející se svět.
Pak jsme si na vedlejší věži dali jogínský pozdrav slunci, který nás
Asu naučil. Když jsme seběhli k autu, bylo už světlo. Mohlo být tak 5
ráno a byli jsme šíleně unavení. K bazénu přišla indiánská nevěsta,
která se tu předchozí večer vdávala. Ve vlasech a na uších měla pořád
peří a byla ze všeho ezotericky nadšená. Ještě jsme s ní chvilku
povídali. Mluvila nám o vztahu se svým mužem, kterému říká Yankee. Prý
je to celé příběh, propojení. Všechno je krásné, neplánované stejně jako
obřad...co? Jo obřad? Nojo, pod břízkou na louce támdle u rybníka. A
šaty? To taky dopadlo tak nějak samo. Chtěli jsme jít s Yankeem jako
Maková panenka a motýl Emanuel. Ale pak to dopadlo jinak....Hlavně nic
nehrotit, neplánovat a ono to dopadne...krásně.
La Renard
