Nakojeni mateřským mlékem sme spali jak špačci a tudíž až chvíli před
polednem balíme saky a naše letovisko ponecháváme lowlanderům z Poldristánu. Cesta na jih je
nevyhnutelná, pročež menší zastávka na světelném
hradě příde vhod. Kapitol trůnící nad zařezanýma soutěskama se však ani
zdaleka neblíží jakékoliv jiné evropské metropoli, spíš nám to připadne jako
takový Děčín západu.
Lehce proniknuvší Maginotovou linií se pouštíme do petit
dinner v dešti. Hitme z pečlivě vybraných ingeriencí naší trikolóry
(cherryčata, mozzarrella, extra odpaněný huile d´olive) sestavuje puzzle oběda.
Kochajíce se projíždějícími trains de grande vitasse a splývajíce s kapkami deště si občas ještě kdos zabrouká nápěv písně, ale intenzita vody
vlažící naše úsměvy již není tak konejšivá jak liebemuttermilch a celkově nadšení osádky upadá.
K Modré Fontáně (nezaměňuj s Modrou
Ústřicí) dorážíme s 19tou hodinou, nož služebnictvo ignoruje náš
příchod, a tak plynule sjíždíme i do podzámčí, kde aby vše bylo dokonáno, nám před
očima (a přícházejícím svátkem práce) zavírají nejen všechny supermaršé, nož i
putyky. Pro Johnův pech, pak i zbylé coifférie, kde si chtěl nechat hřívu
svázat do copánků a své tělo do kozelce…
Jean
de Slap
