Hned zrána na nás božský Re milostivě shlédne skrz mraky –
halelůjá! Okamžitě balíme a dle ofocené mapky z nějaké cedule vyrážíme do
hlubin Lesa.
Záhy se dostáváme do Psí prdele, je tu krásně, tudíž bereme
bouldermatky (karimatky) a s úsměvem, který říká:“Takhle lezem bouldry u
nás v Jesu, pyče“ vyrážíme na šutry. Nestačím se ani rozkoukat a už visím
v naprosté křeči na oblé hraně, dřu jak se Žluťákem na páce a letím,
podlaha, perfektně ztlumená alumatkou, jak do peřinky, jupíí.
Dalších pár hodin běháme mezi šutry jak na kokainu, točíme
instruktážní videa, plácáme lišty, zalamujem obliny, konverzujem s cizinci
(s Holanďany ne, máme zákaz od Mr. Hitme) a kosíme vše v dohledu.
Co však Satan nechtěl, ledva se přesuneme do sektoru
s Jeanovým projektem, začíná pršet. Hystericky zakrýváme výlez karimatkou
a za nechápavých pohledů prchajících bouldristů z cukrkandlu dál drtíme
teď již objektivně mokré chyty. Nechápu, že jsme to nakonec nepráskli… Nicméně
Jean okamžitě po odpadnutí z bouldru usíná na nástupu, dal do toho vše.
Zpátky ve štatlu na kebabu a pivu proběhne
kámen/nůžky/papír, zda Paříž nebo jih a už sedíme v autě do Mňau.
Abychom tam dorazili ještě dnes, musíme jet ďáblovi na
ocasu, volba je tedy jasná – PUNK! Dybbuk, Zóna, Slobodná Europa, Dead Kennedys… jak ste sladký kilometry! Leckdy na sebe řidič se spolujezdcem při
navigaci musí řvát z plných plic, abychom nesjeli z pravé cesty
(punku), ztlumit hudbu neexistuje!
Později jsme museli přeladit na Dunaj a Doors, jelikož Jean,
který ve velice slušném nasazení odbubnoval celou koncertní šňůru, začínal
jevit známky vyčerpání.
Konec dne nás zastihává na dálnici…
John Fatamorgana
